Když se řekne Česká Kanada

Charakteristika krajiny – přírodního parku Česká Kanada, vyhlášeného roku 2004…??? Okno…, těkavý pohled od spolužáka na spolužáka, uši na stopkách a především změť pocitů spojených s Českou Kanadou. Mám ji víc než jen rád (tedy, tu Českou Kanadu ;)), neznám nikoho, kdo by ji neměl rád. Žiju v ní a s ní. Dostal jsem chuť vzít kolo a projet ji, batoh a projít se po ní… Jakým způsobem mám své pocity a zkušenosti předat, kde začít, čeho se chytit, co je důležitější, je toho tolik – zeleň hlubokých lesů, kdy na jaře svítí jasně zelenou mladé výhonky smrkových větviček prosvícené ostrými, radostnými, slunečnými paprsky a pročištěné svěžím třepetáním prvních lístků bříz přes vyzrálou zeleň letních měsíců přecházející do zelené protkané  barvami zlata, mědi, červeně podzimních bukových listů až po uklidňující a potemnělou zeleň zimního ticha přikrytou třpytivě bílou, čistou sněhovou peřinou … Při troše pozornosti se větev sem tam rozkýve – pták, veverka či v zimě opadávající těžký sníh jako v pohádce Tři oříšky pro Popelku.

Rozkvetlé louky nebo naopak louky vonící senem. Na pomezí maliny, ostružiny…Na jaře zlato pampelišek, modř zvonků, bělost kopretin, růž kohoutků, důstojná krása kvetoucích lupin, vůně kvetoucích líp a konvalinek a svíce květů kaštanů.  U potoků blatouchy, kosatce, vrby, rákosí, doutníky… Rozlehlé pastviny se stády krav a malá telata na silnicích, protože se jim podařilo podlézt ohradní drát. Léto prázdninové, venkovské… Podzim barevný jako paleta malíře, všude plno jeřabin, trnek, planých jabloní, šípků, vítr ve strništích… Zima chladně tichá a klidná a přesto podávající důkaz o životě stopami v bílém sněhu, obláčky kouře od úst…

U cest Boží muka, kapličky. Venkovská sídla, kouzelné samoty, vesnice jako z pohádek s návsí, návesním rybníkem  duby zpevněnými hrázemi,  mnohde selskými staveními, kostely, u kterých často rostou silné, staré, mohutné lípy… V těch téměř zapomenutých stále ještě pobíhající, ocasem radostně kroutící a štěkající voříšci, kočky povýšeně ignorující granule pro lesklou srst a raději dále hrdě, chytře číhající na myš nebo vlaštovku, která před deštěm létá nízko u země. Slepice na silnicích, hnízda vlaštovek ve chlévech a jiřiček pod střechou. Na zahradách rybíz, mrkev, petržel, celer, kudrnatá petrželka, pažitka, bylinky, kedluben, řepa, cibule, česnek, brambory, jahody, jabloně, hrušně, slivoně, staré dobré blumy, angrešt, šeřík, jiřiny, slunečnice, spousta květů, které ani nevím, jak se jmenují, narcisy, tulipány, krokusy, sněženky, bledule… Domácí vajíčka, králík poctivě vykrmený trávou, senem, kuřata, kachny, husy, kozí mléko, prasata… Někde jakoby se čas zastavil – už je takových míst málo, někdy se na první pohled ani nejeví, ale s trochou trpělivosti…

Lesy plné borůvek, brusinek, hub… Na houby chodím moc rád, chodíval jsem jako malý se svým dědou – ten jich znal… Chodil velmi pomalu, žvýkal stéblo, míval svůj slamák a nosíval mne na ramenou. Učil mne mít rád přírodu, učil mne ji chápat. Houby sbíral  s úctou ke všemu živému, každou pečlivě očistil a opatrně vložil do košíku kloboučkem nahoru, skládal je s dojemnou péčí. Když byly košíky plné, přiložil pár větviček a oblíbených samorostů. Na houby jsme vyráželi vždy velmi brzy ráno s vyřezávanými holemi. Byly to chvíle čistého dětství a já byl důležitý se svou první rybičkou zavěšenou na šňůrce, v holínách větších o tři čísla.

Stejným způsobem bych mohl vyprávět o našich loukách, kopcích, kamenech, rybnících, potocích, říčkách, hejnech kachen, párech labutí, čápech bílých i černých, srnkách, stádech muflonů, zajících, veverkách, divokých prasatech, mravencích, motýlech, rybách, žabím kvákání, vůních a zvucích… Všechno u nás má svou atmosféru a není snadné ji zjednodušit. Sním, vždy sním, když přemýšlím o České Kanadě. Sním stále ještě reálný sen.

Atmosféra ve třídě by se dala krájet, vím, tahle zkouška je pro mne velmi důležitá…

Brýle posazené na špičce nosu, pronikavý, chytrý pohled přes jejich obroučky, přísný, klidný hlas a do ticha pronášená slova paní učitelky zeměpisu: „Dodržuj osnovu, stylizuj s ohledem na věcná fakta a logické souvislosti. Vše má svou podstatu – nejdříve název, polohuj, dále věnuj pozornost „pevnému pod nohama“, postupuj druhou mezí atmosférickou, vpusť mezi dolní a horní hranici vodu – její cyklus. Máš-li kámen, vítr, vodu, realizuj půdu. Přichází život, hlásí se zelenou barvou – přijímá živiny z půdy, vody i vzduchu. Roste, je krásné pozorovat rostliny, jak rostou. Už můžeš přizvat živočichy a až na posledním místě s opatrností a velkým vykřičníkem povolej člověka, popiš jeho stopu… A pamatuj při svém výkladu: A nihilo nihil – Z ničeho nic není, z ničeho nic nevznikne. Vše je pospojováno souvislostmi.“

Zpět ze snů k věcným faktům. Děkuji paní učitelce za nápovědu.

 

 

 

 

Česká Kanada 

Vymezení názvu, rozloha:

Přírodní park Česká Kanada byl vyhlášen poprvé roku 1994 a následně se vznikem krajů ČR roku 2004. Zaujímá rozlohu 283 km2. Svůj název získal právě díky jedinečným přírodním specifikům připodobněným přírodnímu rázu Kanady.

Poloha:

Najdeme jej na jihu České republiky, při historické hranici Čech a Moravy a současně při státní hranici s Rakouskem. Naše chatová osada, rybník Zvůle se nachází přímo v jejím centru. Pro konkrétnější vymezení se můžeme držet správního obvodu obcí Český Rudolec, Číměř, Člunek, Heřmaneč, Horní Pěna, Hospříz, Kačlehy, Kunžak, Nová Bystřice, Slavonice, Staré město pod Landštejnem, Studená.

Litosféra - povrch:

Ráz převážně pahorkatinný, kopcovitý, vrchovinný (žulová matečná hornina – žulová oblast – tzv. landštejnská žula). Kopce oblé, ploché, porostlé. Zajímavostí je bezesporu velké množství obřích balvanů, viklanů, skalních útvarů, kde na mnohých jsou zvětráváním vytvořeny tzv. kamenné skalní mísy. Vylézt na nějaký viklan, sednout či lehnout si na něj a rozhlížet se po okolí či jen tak „zírat“ do nebe, je jeden z příjemných zážitků, které park nabízí. Zvůle je v ohledu fotogenických kamenných solitérů specifická lahůdka.

Nejvyšším vrcholem České Kanady je Vysoký kámen (také řečený Markův kámen) 738 m n.m. blízko obce Kunžak. Vzdálen od naší chatové osady cca 6 km malebnou turistickou stezkou. Na paty mu šlapou další vrchy Šibeník, Kunějovský vrch…

Atmosféra - podnebí:

Nebývale čisté ovzduší. Nižší průměrné teploty. Přeháňky – nenechte se však odradit. Víte, jak to říká Jára Cimrman: „Přeháňka je, když to televizní rosnička přežene.“ ;)Sněhové podmínky bývají zejména v okolí Zvůle jedny z nejtrvalejších. Velmi příhodné pro běžkařské nadšence. A zase slova slovutného Járy Cimrmana: „Mráz je nejlepší děda.“

Hydrosféra - vodstvo:

Průběh evropského rozvodí Severního a Černého moře. Řeka Nežárka, množství potoků, potůčků, bystřin, pramenů. Nezastupitelná lokalita z pohledu rybníků (chov ryb, rekreace, závlahy, hnízdiště a shromaždiště vodního ptactva). Romantický ráz.

Pedosféra - půdy:

Z hlediska půdních typů - podzolové půdy, hnědé lesní půdy pahorkatin, hnědé horské lesní půdy, rašeliništní půdy, nivní půdy. Hledisko půdních druhů - půdy převážně jílovitohlinité, hlinitopísčité až písčitohlinité.

Biosféra - život:

Smíšené smrčiny, biota odpovídající rašeliništím mírného pásu, typická rybníkářská biota jihu Čech, biota luk, pastvin, venkovských sídel…

Člověk:

Oblast řadíme k regionům s nízkou hustotou osídlení. Převážně venkovský charakter. Zastoupení vesnic, malých obcí, nevelkých měst. Statistiky týkající se oblasti lze vyčíst na stránkách ČSU.

Můžeme vysledovat zvýšený zájem turistů o naši oblast. Potěšujícím, subjektivně podbarveným dojmem je, že z většiny jde o turisty se zájmem o přírodu, venkov, jakýsi reflekt do dětských let, sportovně založené (cyklisty, turisty, běžce - orientační, běžkaře, plavce, rybáře, bruslaře…), hledající klid a především převážně ohleduplné k naší krajině.

Neodpustím si Járu Cimrmana pro čas zimních sportů: Není hanbou, když muž zde, v místě věčného mrazu, uroní kroupu. Nechť tedy do rachotu našich slzí zazní sokolské – Nazdar!

S odkazem na „stopy člověka“ uvažujeme první výrazné z dob středověkých - gotických - typickým zástupcem tzv. centrální bod České Kanady zřícenina hradu Landštejn – krásný turistický (pro pěší i cyklo) cíl, vzdálený od chatové osady cca 12 km, dále gotická jádra některých městských domů. Výrazněji se pak na oblasti podepsala doba renesanční, která do okolí přinesla kouzelné renesanční zámky, městská jádra, manufaktury…. S nástupem baroka přibylo kostelů, klášterů, kapliček, božích muk, přestavba některých měšťanských domů, selských  venkovských stavení typických pro Jihočeský kraj, kašen, sloupů… Podrobněji viz. „stránka Výlety